Arabský poloostrov, kolébka islámu a region strategického významu, je domovem skupiny národů s propletenou, a přesto výrazně odlišnou historií. Zatímco Spojené arabské emiráty, Katar, Saúdská Arábie, Bahrajn a Omán se těší různé míře ohromného bohatství, Jemen se propadá do jedné z nejhorších humanitárních krizí současnosti. Analýza jejich vzniku, sociálního uspořádání a ekonomických trajektorií odhaluje složitou mozaiku, v níž ropa, politika a historické okolnosti hrají klíčovou roli.
Cesty ke státnosti: Od protektorátů k nezávislosti
Moderní podoba většiny států v Zálivu byla zformována ve 20. století, často v souvislosti s ústupem britského vlivu. Spojené arabské emiráty (SAE) vznikly v roce 1971 jako federace sedmi autonomních emirátů poté, co Británie oznámila stažení svých vojsk z regionu. Tato unie byla pragmatickým krokem menších šejchátů, které hledaly bezpečnost v jednotě. Podobně i Katar a Bahrajn, které se původně účastnily jednání o připojení k SAE, se ve stejném roce rozhodly pro úplnou nezávislost. Historie Bahrajnu jako obchodního centra sahá až 3000 let před naším letopočtem k civilizaci Dilmun.
Vznik Saúdské Arábie byl odlišný a ryze vnitropolitický. V roce 1932 ji založil Abd al-Azíz ibn Saúd, který po desetiletích bojů sjednotil znepřátelené kmeny a regiony Hidžáz, Nadžd a další pod vládou rodu Saúdů. Omán, s dlouhou historií mořeplavby a obchodu, si na rozdíl od svých sousedů udržel formální nezávislost po staletí, ačkoliv od konce 18. století byl pod silným britským vlivem jako protektorát. Jeho moderní éra začala v roce 1970, kdy se k moci dostal sultán Kábus bin Saíd a zahájil proces modernizace.
Jemen má nejkomplexnější a nejtragičtější novodobou historii. Po staletí byl rozdělen mezi Osmanskou říši na severu a britský protektorát na jihu. Země se sjednotila až v roce 1990. Toto spojení však bylo od počátku křehké a vyústilo v občanskou válku v roce 1994 a v současný devastující konflikt, který zemi uvrhl do chaosu.
Ropa: Požehnání, které rozdělilo region
Hlavním faktorem, který definuje propastný rozdíl v životní úrovni, je bezpochyby ropa a zemní plyn. Země jako Katar, SAE a Saúdská Arábie sedí na jedněch z největších zásob uhlovodíků na světě, což jim umožnilo vybudovat extrémně bohaté společnosti. Katar se pravidelně umisťuje na vrcholu žebříčků HDP na obyvatele na světě. SAE, zejména emiráty Abú Dhabí a Dubaj, využily ropné bohatství k masivní diverzifikaci ekonomiky směrem k financím, logistice a cestovnímu ruchu. Saúdská Arábie, jako největší světový vývozce ropy, financuje z jejích příjmů rozsáhlý sociální stát a ambiciózní projekty v rámci programu Vize 2030.
Bahrajn byl první zemí v Zálivu, kde byla ropa objevena (v roce 1932), jeho zásoby jsou však ve srovnání se sousedy menší. To přimělo zemi dříve diverzifikovat svou ekonomiku a stát se významným finančním a bankovním centrem regionu. Omán také těží ropu, ale jeho zásoby jsou skromnější, což vedlo k umírněnějšímu, ale stabilnímu rozvoji zaměřenému na logistiku, průmysl a cestovní ruch.
Jemen stojí v příkrém kontrastu. Ačkoliv má také určité zásoby ropy, nikdy nedosáhly takového rozsahu jako u jeho severních sousedů. Ekonomika byla navíc po desetiletí sužována nestabilitou, korupcí a nedostatkem investic. Probíhající válka zničila většinu infrastruktury a uvrhla miliony lidí do chudoby a závislosti na humanitární pomoci, což z Jemenu činí jednu z nejchudších zemí světa.
Sociální uspořádání: Mezi tradicí a modernou
Společnosti v Zálivu jsou hluboce zakořeněny v islámských a kmenových tradicích, ale zároveň procházejí rychlou modernizací. Vládnoucí formou je monarchie, ať už absolutní jako v Saúdské Arábii a Ománu, nebo federální a polokonstituční jako v SAE a Kataru. Politická moc je soustředěna v rukou vládnoucích rodin.
Charakteristickým rysem bohatších států Zálivu je obrovský podíl zahraničních pracovníků. Například v Kataru a SAE tvoří cizinci více než 85 % populace. Tato pracovní síla je motorem ekonomiky, ale zároveň vytváří dvoustupňovou společnost. Občané těchto států se těší štědrému sociálnímu zabezpečení, bezplatnému vzdělání, zdravotní péči a často i garantovaným pracovním místům ve státní správě. Postavení migrujících pracovníků, zejména těch v nízko kvalifikovaných profesích, je však často předmětem kritiky mezinárodních organizací pro lidská práva.
Postavení žen se v jednotlivých zemích liší a postupně se vyvíjí. Zatímco v Saúdské Arábii byly donedávna ženy pod přísným systémem mužského opatrovnictví, v posledních letech dochází k významným reformám, které jim umožňují větší svobodu, včetně řízení automobilů a většího zapojení na trhu práce. V zemích jako SAE, Katar a Bahrajn mají ženy obecně více příležitostí ve vzdělání i zaměstnání.
Jemenská společnost je silně kmenová a patriarchální. Desetiletí nestability a války zhoršily postavení všech občanů, ale zejména žen a dětí, které jsou nejvíce zasaženy chudobou, nedostatkem zdravotní péče a vzdělání.
Náboženství: Jednota islámu, rozmanitost praxe
Islám je dominantním a státním náboženstvím ve všech šesti zemích. Existují však důležité rozdíly. Saúdská Arábie je kolébkou islámu a domovem nejposvátnějších míst, Mekky a Medíny. Státní ideologií je zde wahhábismus, puritánská forma sunnitského islámu, která tradičně prosazuje striktní společenské normy, ačkoliv i ty se v poslední době uvolňují.
SAE, Katar, Omán a Jemen mají také většinově sunnitské obyvatelstvo. V Ománu je však rozšířená specifická forma islámu zvaná ibádíja, která je známá svou tolerancí. Bahrajn je v tomto ohledu unikátní, protože většinu muslimského obyvatelstva tvoří šíité, zatímco vládnoucí rodina Ál Chalífa je sunnitská. Toto náboženské rozdělení je zdrojem politického napětí v zemi.
V Jemenu existuje významná menšina šíitských Zajdovců na severu země, z jejichž řad vzešlo hnutí Hútíů. Náboženská a kmenová identita zde hrají klíčovou roli v probíhajícím konfliktu.
Zatímco bohaté státy Zálivu díky obrovskému množství zahraničních pracovníků projevují určitou míru tolerance vůči jiným náboženstvím (v SAE či Kataru existují křesťanské kostely a hinduistické chrámy), celkový společenský život se řídí islámskými principy.
Závěr: Různé cesty, nejistá budoucnost
Příběh těchto šesti arabských národů je názornou ukázkou toho, jak mohou přírodní zdroje, historické náhody a politické vedení formovat zcela odlišné osudy. Zatímco ropné monarchie v Zálivu čelí výzvám spojeným s diverzifikací ekonomik, závislostí na zahraniční pracovní síle a postupnou společenskou liberalizací, Jemen bojuje o holé přežití. Propast mezi nimi je připomínkou křehkosti stability a nerovnoměrného rozdělení bohatství v jednom z nejdůležitějších regionů světa. Budoucnost všech bude záviset na jejich schopnosti přizpůsobit se světu, který se pomalu odklání od fosilních paliv, a na nalezení trvalého míru a stability v regionu.