Dne 2. prosince 1971 se na mapě světa objevil nový stát, Spojené arabské emiráty. Tento den, dnes slavený jako Národní den, představuje vyvrcholení složitých vyjednávání, vizionářského vůdcovství a historických kompromisů, které transformovaly seskupení malých pouštních šejchátů v prosperující a moderní federaci. Cesta k tomuto sjednocení však byla trnitá a poznamenaná staletími kmenových sporů, pirátstvím a koloniálním vlivem.
Od Pirátského pobřeží k britskému protektorátu
Oblast dnešních Emirátů, strategicky umístěná u vstupu do Perského zálivu, byla po staletí životně důležitou křižovatkou námořních obchodních cest. Místní obyvatelstvo se tradičně živilo rybolovem, dálkovým obchodem a především lukrativním sběrem mořských perel. Od 16. století se o vliv v regionu přetahovaly mocnosti jako Portugalsko, Osmanská říše a Persie.
V 18. a na počátku 19. století si však pobřeží vysloužilo nechvalně proslulou přezdívku „Pirátské pobřeží“. Útoky na obchodní lodě, zejména ty patřící Britské východoindické společnosti, přiměly Velkou Británii k vojenským intervencím. Cílem Britů nebylo území plně kolonizovat, ale zajistit bezpečné obchodní trasy do Indie, které byly pro britské impérium klíčové.
Tato snaha vyústila v roce 1820 v podepsání Všeobecné námořní mírové smlouvy mezi Británií a hlavními šejky z pobřeží. Tím byl položen základ pro sérii dalších dohod. Klíčovou se stala Smlouva o věčném námořním míru z roku 1853, která ukončila válčení na moři, a Exkluzivní dohoda z roku 1892. V rámci této dohody se místní vládci zavázali nevstupovat do diplomatických vztahů s jinými mocnostmi a nepřenechat své území nikomu jinému než Británii. Výměnou za to jim Londýn slíbil ochranu před agresí z moře. Tímto aktem se šejcháty, známé jako Smluvní státy (Trucial States), fakticky staly britským protektorátem.
Věk ropy a první kroky ke spolupráci
Život ve Smluvních státech plynul po desetiletí relativně beze změny. Ekonomika stále závisela na lovu perel, který však ve 30. letech 20. století zkolaboval v důsledku celosvětové hospodářské krize a nástupu japonských umělých perel. Toto období přineslo značné ekonomické potíže.
Zásadní zlom přišel po druhé světové válce s objevením ropy. Ačkoliv první koncese byly podepsány již ve 30. letech, k významným nálezům došlo až v roce 1958 v Abú Dhabí. Export ropy, zahájený na počátku 60. let, začal dramaticky měnit ekonomickou realitu regionu. Do té doby nejchudší a největší emirát, Abú Dhabí, se náhle stal jedním z nejbohatších.
S rostoucím bohatstvím a složitějšími vnitřními i vnějšími vztahy se ukázala potřeba větší spolupráce mezi jednotlivými emiráty. V roce 1952 byla z britské iniciativy založena Rada Smluvních států (Trucial States Council), která sloužila jako platforma pro setkávání vládců a řešení společných problémů, jako byly spory o hranice. Tento orgán, přestože měl zpočátku omezené pravomoci, představoval první formální instituci pro mezistátní kooperaci a stal se předchůdcem pozdější Nejvyšší rady federace.
Britský odchod a zrod myšlenky federace
Impuls, který definitivně odstartoval proces sjednocení, přišel z Londýna. V lednu 1968 britská labouristická vláda, potýkající se s ekonomickými problémy, oznámila své rozhodnutí stáhnout do konce roku 1971 své vojenské síly z oblastí „východně od Suezu“, včetně Perského zálivu. Toto oznámení vytvořilo politické vakuum a zanechalo malé a vojensky slabé emiráty v nejisté pozici mezi silnějšími sousedy, jako byly Írán a Saúdská Arábie.
Vládci emirátů si uvědomili, že jejich přežití a budoucí prosperita závisí na sjednocení. Vůdčí role v tomto procesu se ujali dva nejvýznamnější a nejprogresivnější panovníci té doby: šejk Zayed bin Sultan Al Nahyan, vládce Abú Dhabí, a šejk Rashid bin Saeed Al Maktoum, vládce Dubaje.
Již 18. února 1968, pouhý měsíc po britském oznámení, se šejk Zayed a šejk Rashid setkali v pouštním táboře Argoub Al Sedirah na hranici svých emirátů. Zde se dohodli na vytvoření unie mezi Abú Dhabí a Dubají a pozvali ostatní vládce Smluvních států, a také Bahrajn a Katar, aby se k nim připojili a vytvořili širší federaci devíti států.
Složitá jednání a konečná dohoda
Následující tři roky byly vyplněny intenzivními a často komplikovanými vyjednáváními. Myšlenka devítičlenné federace nakonec ztroskotala na neshodách ohledně klíčových otázek, jako bylo umístění hlavního města, rozdělení moci a zastoupení v nové federální radě. Bahrajn a Katar, které měly delší historii samostatné administrativy a odlišné politické ambice, se v polovině roku 1971 rozhodly pro úplnou nezávislost.
Po tomto neúspěchu se šejk Zayed a šejk Rashid vrátili k myšlence menší federace, omezené na sedm Smluvních států. Vládci Abú Dhabí a Dubaje připravili návrh prozatímní ústavy a znovu pozvali ostatní emíry k připojení.
I tato jednání byla náročná. Některé chudší severní emiráty se obávaly ztráty autonomie a dominance ze strany Abú Dhabí a Dubaje. Šejk Zayed však využil svého diplomatického umu a ropného bohatství Abú Dhabí, aby získal jejich podporu. Sliboval štědrou finanční pomoc a investice do infrastruktury, školství a zdravotnictví, čímž demonstroval výhody plynoucí ze společného státu.
Dne 1. prosince 1971 Británie formálně ukončila své smluvní závazky a protektorát zanikl. Následujícího dne, 2. prosince 1971, se vládci šesti emirátů – Abú Dhabí, Dubaj, Šardžá, Adžmán, Umm al-Kuvajn a Fudžajra – sešli v Dubaji a oficiálně vyhlásili vznik Spojených arabských emirátů. Šejk Zayed bin Sultan Al Nahyan byl jednomyslně zvolen prvním prezidentem a šejk Rashid bin Saeed Al Maktoum viceprezidentem. Sedmý emirát, Rás al-Chajma, se zpočátku váhal připojit kvůli sporům o zastoupení, ale nakonec se k federaci připojil 10. února 1972.
Zrození Spojených arabských emirátů nebylo nevyhnutelným důsledkem historického vývoje, ale výsledkem pragmatismu, kompromisu a především vizionářského vůdcovství. Šejk Zayed a šejk Rashid pochopili, že v novém, postkoloniálním světě je jednota jedinou cestou k zajištění stability, bezpečnosti a prosperity pro svůj lid. Jejich odkaz přetrvává v dynamickém a moderním státě, který za pouhých několik desetiletí prošel transformací, jakou svět viděl jen zřídka.